„Nikdy nezapomenu na jeho úsměv, s nímž mě zdravil, když se pozdě večer vracel unavený domů… I když spal stále jen pár hodin, nikdy brzy ráno nechyběl na mši… Nepřinášel do fokoláre politické problémy, i když se za některých okolností ptal i na náš názor. Musel totiž jít často proti proudu, ale nikdy jsem u něho neviděl nenávist ke svým protivníkům.“ „Když ráno odcházel do práce, zdravil nás slovy: ‚Vždy, hned a s radostí.‘ Byl to jeho způsob, kterým vyjadřoval, že je připraven přijmout jakoukoliv situaci, i těžkou, s níž se v ten den setká. Tento postoj byl opravdovým tajemstvím jeho života, které mu umožňovalo dialog se všemi, často v těžkých situacích.“ Tak na něj vzpomínají dva fokolaríni z fokoláre, do něhož Josef Lux patřil.

Narodil se 1. února 1956, spiritualitu Chiary Lubichové poznal na konci 70. let v Chocni, svém rodném městě ve východních Čechách, kde pracoval jako zootechnik v zemědělském družstvu. V roce 1986, kdy už byl ženatý s Věrou, pocítil povolání následovat Ježíše ve fokoláre. Chiara pro něho vybrala z evangelia citát, který nasměroval jeho život: „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ (Mt 22,21)

Události listopadu 1989, po nichž následoval pád totalitního režimu, rozhodujícím způsobem změnily jeho život. Od počátku politických změn patřil mezi organizátory manifestací na náměstích a v ledu roku 1990 byl za Československou stranu lidovou (ČSL) kooptován do Parlamentu. Jeho rozhodnutí vstoupit do politiky bylo plodem hluboké reflexe. Byl totiž přesvědčen, že politika může být očištěna lidmi ochotnými k osobní oběti. V září 1990, po jednom vynikajícím projevu na sjezdu ČSL, byl zvolen jejím předsedou. Pracoval na změně tohoto politického uskupení v moderní stranu s křesťanskou orientací. V jeho pracovně visel velký obraz Ježíše na kříži. Chtěl ho mít stále před sebou, zvláště během intenzivních jednání při své náročné práci.

V roce 1992 byl znovu zvolen poslancem, stal se premiérem a ministrem zemědělství české vlády až do roku 1998. Pro mnohé byl „znamením protiřečení“, mnoho lidí, kteří sdíleli jeho rozhodnutí, si ho vážilo, političtí protivníci ho odmítali.

Věra a šest dětí byli pro něho velkou oporou. V roce 1998 přichází těžká nemoc – leukémie. Zpráva vyvolala řetěz solidarity. Mnoho občanů České republiky i ze zahraničí se nabídlo jako potenciální dárci kostní dřeně. Přesto, že bylo těžké najít vhodnou kostní dřeň, byl Josef rád, že se tímto způsobem rozšíří databáze dárců, kteří budou moci pomáhat dalším nemocným. Nakonec se vhodný dárce našel v Itálii a rozhodlo se, že podstoupí transplantaci v Seattlu, v USA. Operace proběhla dobře, ale během rekonvalescence došlo k infekci a jeho zdravotní stav se zhoršil.

Do Seattlu přijely děti. Doprovázel je jeden fokolarín kněz, který sloužil mši sv. v jeho pokoji. Byly to okamžiky prožité v mimořádné duchovní atmosféře. Josef často opakoval, že svoji bolest obětuje za rozšíření Božího království a za mládež. Chiara Lubichová sledovala jeho situaci a ujišťovala ho svými každodenními modlitbami.

S Věrou a dětmi se drželi za ruce a zpívali; modlili se Josefův oblíbený žalm: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.” (Ž 91,2) Přesto, že si byl vědom vážnosti své situace, byl pokojný a žádal je, aby se za něho modlili. A dodal: „Usmívejte se, neplačte.“ Tato věta se stala jeho závětí.

Když Chiara 21. listopadu 1999 oznamovala jeho „odchod“, vyjádřila přání, aby byl Josef Lux, spolu s Iginem Giordanim, patronem Hnutí za jednotu v politice.

První „zázrak“, který vyvolal jeho odchod, byla v dané chvíli jednota v celém národě, jaká už od „sametové revoluce“ neexistovala: v tisku, rozhlase a televizi všichni – včetně jeho politických protivníků – vyjadřovali svoji úctu k němu a hodnotám, které hájil a šířil ve své veřejné činnosti. Mnozí lidé v něm objevili státníka, ale také křesťana, který z víry v Boha čerpal sílu ke svému odvážnému konání ve prospěch své vlasti.

若瑟夫．盧斯（Josef Lux）所屬的普世博愛運動中心的兩成核心成員分享他們與若瑟夫的關係。「我從不會忘記他的笑容，即使他深夜帶着疲乏的身軀回家，翌日一早的彌撒，他絕不會缺席…….他不會把政治的難題帶到中心去，不過他會詢問我們對某些事情的看法。事實上，他往往要抗潮而行，然而，我從來沒有看到他憎恨他的對手。」另一位又說：「每天上班前，他總跟我們打招呼，並說：『常常、立刻、喜樂！』這就是說，他準備好去接受當天會遇上的任何困難。這種態度就是他生活的秘訣，令他可以與人人對話，即使困難的情況時常會出現。」

1956年2月1日是若瑟夫誕生的日子。1970年代，他在出生地波爾米亞東楚岑（Chocen）這地方認識盧嘉勒的靈修(spirituality )。當時，他在一所農業合作社當動物技術員。1986年，若瑟夫與維拉（Vera）結婚，感到耶穌召叫他以普世博愛運動中心的方式跟隨祂。盧嘉勒(Chiara Lubich)給他一句福音的話作為他的座右銘：「凱撒的，就應歸還凱撒；天主的，就應歸還天主。」（瑪22:21）

1989年的事件令共產政權一蹶不振，也是他生命的轉捩點。由於政治開始轉變，加上他是廣場遊行的發動人，1990年1月，他參加了國家人民黨。他決定參政是經過深思熟慮的。事實上，他深信藉此可以準備人們付出自己。1990年9月，在人民黨黨大會的場合上，他精湛的演說博得喝彩，更被選為黨魁，努力為合併政黨的改革而工作。希望可以引導政黨，趨向現代化的基督信仰。

他的書房放置了一幅巨大的耶穌十字架畫像。他願意把畫像放在眼前，提醒他致力工作的意義。

1992年，若瑟夫再次被選為國會議員，甚至副總理，直至1998當捷克農業部部長。他為許多人是一個「反對的標記」，但許多人又贊成他拒絕反對政治敵對的決定。

妻子維拉和六個孩子是他最大的支撐。

1998年，發現他患上重病──白血病。消息傳出後，捷克(Czech)上上下下許多人都願意為他捐出骨髓，但卻很難找到適合的。其實，若瑟夫已很開心，因為這樣竟收集了許多的骨髓，幫助其他患此病的病人。最後，在意大利找到一位與他相同骨髓的人，並決定在美國西雅圖動手術。手術成功，但卻因受感染而令病情惡化。

若瑟夫的子女由一位核心成員神父陪同下，到了西雅圖探望他。在他的病房裡舉行彌撒，真的是一個很神性的時刻。他重複說，為了拓展天主的王國和青年而奉獻他的痛苦。

盧嘉勒一直跟進若瑟夫的情況，並每天為他祈禱。

若瑟夫與妻子維拉和子女們握着手一起唱歌、祈禱，特別是他最喜歡的一句：「我的避難所，我的碉堡，我的天主，我向祢投靠。」他深知已經病入膏肓，但卻很安祥，更請大家為他祈求，並說：「你們要面帶笑容，不要哭。」這就成了他的遺言。

1999年11月21日，盧嘉勒宣佈他「離世」的消息，指出若瑟夫與左丹尼(Igino Giordani)成了政界合一運動(Movement for Unity in Politics)的主保。

若瑟夫顯了第一個「奇蹟」，就是整個國家達致一統，在「絲絨革命」的時代至今仍未出現過的團結。在報章、電視、甚至他政黨的對手，人人都稱頌他，表揚他所維護的價值，引起輿論的關注。許多人在他身上找到「國父」的形像。他更是一位在天主內找到信仰力量的偉人，勇於為自己的國家而付出。