„Nikdy nezapomenu na jeho úsměv, s nímž mě zdravil, když se pozdě večer vracel unavený domů… I když spal stále jen pár hodin, nikdy brzy ráno nechyběl na mši… Nepřinášel do fokoláre politické problémy, i když se za některých okolností ptal i na náš názor. Musel totiž jít často proti proudu, ale nikdy jsem u něho neviděl nenávist ke svým protivníkům.“ „Když ráno odcházel do práce, zdravil nás slovy: ‚Vždy, hned a s radostí.‘ Byl to jeho způsob, kterým vyjadřoval, že je připraven přijmout jakoukoliv situaci, i těžkou, s níž se v ten den setká. Tento postoj byl opravdovým tajemstvím jeho života, které mu umožňovalo dialog se všemi, často v těžkých situacích.“ Tak na něj vzpomínají dva fokolaríni z fokoláre, do něhož Josef Lux patřil.
Narodil se 1. února 1956, spiritualitu Chiary Lubichové poznal na konci 70. let v Chocni, svém rodném městě ve východních Čechách, kde pracoval jako zootechnik v zemědělském družstvu. V roce 1986, kdy už byl ženatý s Věrou, pocítil povolání následovat Ježíše ve fokoláre. Chiara pro něho vybrala z evangelia citát, který nasměroval jeho život: „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ (Mt 22,21)
Události listopadu 1989, po nichž následoval pád totalitního režimu, rozhodujícím způsobem změnily jeho život. Od počátku politických změn patřil mezi organizátory manifestací na náměstích a v ledu roku 1990 byl za Československou stranu lidovou (ČSL) kooptován do Parlamentu. Jeho rozhodnutí vstoupit do politiky bylo plodem hluboké reflexe. Byl totiž přesvědčen, že politika může být očištěna lidmi ochotnými k osobní oběti. V září 1990, po jednom vynikajícím projevu na sjezdu ČSL, byl zvolen jejím předsedou. Pracoval na změně tohoto politického uskupení v moderní stranu s křesťanskou orientací. V jeho pracovně visel velký obraz Ježíše na kříži. Chtěl ho mít stále před sebou, zvláště během intenzivních jednání při své náročné práci.
V roce 1992 byl znovu zvolen poslancem, stal se premiérem a ministrem zemědělství české vlády až do roku 1998. Pro mnohé byl „znamením protiřečení“, mnoho lidí, kteří sdíleli jeho rozhodnutí, si ho vážilo, političtí protivníci ho odmítali.
Věra a šest dětí byli pro něho velkou oporou. V roce 1998 přichází těžká nemoc – leukémie. Zpráva vyvolala řetěz solidarity. Mnoho občanů České republiky i ze zahraničí se nabídlo jako potenciální dárci kostní dřeně. Přesto, že bylo těžké najít vhodnou kostní dřeň, byl Josef rád, že se tímto způsobem rozšíří databáze dárců, kteří budou moci pomáhat dalším nemocným. Nakonec se vhodný dárce našel v Itálii a rozhodlo se, že podstoupí transplantaci v Seattlu, v USA. Operace proběhla dobře, ale během rekonvalescence došlo k infekci a jeho zdravotní stav se zhoršil.
Do Seattlu přijely děti. Doprovázel je jeden fokolarín kněz, který sloužil mši sv. v jeho pokoji. Byly to okamžiky prožité v mimořádné duchovní atmosféře. Josef často opakoval, že svoji bolest obětuje za rozšíření Božího království a za mládež. Chiara Lubichová sledovala jeho situaci a ujišťovala ho svými každodenními modlitbami.
S Věrou a dětmi se drželi za ruce a zpívali; modlili se Josefův oblíbený žalm: “Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.” (Ž 91,2) Přesto, že si byl vědom vážnosti své situace, byl pokojný a žádal je, aby se za něho modlili. A dodal: „Usmívejte se, neplačte.“ Tato věta se stala jeho závětí.
Když Chiara 21. listopadu 1999 oznamovala jeho „odchod“, vyjádřila přání, aby byl Josef Lux, spolu s Iginem Giordanim, patronem Hnutí za jednotu v politice.
První „zázrak“, který vyvolal jeho odchod, byla v dané chvíli jednota v celém národě, jaká už od „sametové revoluce“ neexistovala: v tisku, rozhlase a televizi všichni – včetně jeho politických protivníků – vyjadřovali svoji úctu k němu a hodnotám, které hájil a šířil ve své veřejné činnosti. Mnozí lidé v něm objevili státníka, ale také křesťana, který z víry v Boha čerpal sílu ke svému odvážnému konání ve prospěch své vlasti.
